"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Život a působení arabského Proroka

Autor: Felix Tauer | Publikováno: 22.11.2007 | Rubrika: Historie
Ilustrace

Při bádání o osudech zakladatelů náboženství býváme obvykle odkázáni na legendy, z nichž lze pracně zkonstruovat něco málo historických faktů. U arabského Proroka to platí o jeho životě a působení v Mekce, avšak u medinského období jeho života máme již hojné a věrohodné zprávy, které nedlouho po jeho smrti byly již kriticky tříděny a hodnoceny. Jeho původní jméno není známo, poněvadž jména Mohamed (Muhammad) s variantou Ahmad znamenají „nadmíru velebný" a al-Mustafa „vyvolený“ jsou pozdější epiteta. Ani rok jeho narození není bezpečně znám. Životopisci ho kladou mezi roky 562 a 570, někteří dokonce až mezi 570 a 580. Nejpravděpodobnější je datum kolem roku 570. Zemřel prý ve věku šedesáti až třiašedesáti let. Přesné datum svého narození neznal pravděpodobně ani Mohamed sám.

Jeho otec, jménem prý Abdulláh, zemřel krátce před jeho narozením nebo brzy po něm v Jathribu, když se vracel z obchodní cesty, kterou podnikl do Sýrie s karavanou mekánských kupců. Vdově Amině zanechal pouze nepatrné jmění. Když bylo Mohamedovi šest let, vzala ho jeho matka do Jathribu, kde chtěla návštívit své příbuzné a manželův hrob. Na zpáteční cestě do Mekky v al-Abvá ale zemřela a jejího nyní úplně osiřelého synka přinesla zpět do Mekky její otrokyně Umm Ajmán. Dítěte se ujal nejprve jeho děd Abdulmuttalib a když také on záhy zemřel, jeho strýc Abu Talíb. Talibova rodina nebyla zámožná a proto musel Mohamed již v útlém věku pracovat.

Když dospěl, dostal se do služeb bohaté vdovy nebo rozvedené ženy Chadidži, která vedla samostatně obchod a podnikala se svým zbožím cesty s karavanou do Sýrie a jižní Arábie. Pro jeho další životní osudy bylo důležité, že si získal přízeň své asi o patnáct let starší zaměstnavatelky, která mu tehdy asi jako pětadvacetiletému nabídla manželství, z něhož vzešlo šest dětí - čtyři dcery a dva synové, kteří však zemřeli v dětském věku. To je zhruba vše, co lze s jakousi jistotou vyčíst z legendárních zpráv o prvních čtyřech desetiletích jeho života.

Zdá se, že od jeho sňatku s Chadidžou, jenž ho zbavil starosti o živobytí, se Mohamed, který byl od přírozenosti patrně povahy hloubavé a na rozdíl od svých střízlivě praktických mekánských spoluobčanů spíše citově založen, začal zabývat problémy náboženskými a sociálními. Zájem o náboženské otázky byl tehdy u mnohých usedlých Arabů dosti živý. Dosavadní primitivní náboženství jim nevyhovovalo a proto přijímali víru v jednoho Boha, stávajíce se stoupenci křesťanství nebo židovství. Byli ovšem mezi nimi i takoví, kteří zůstavali mimo svazek některého z těchto dvou náboženství, ale věřili v jednoho Boha, posmrtný život a v odměnu nebo trest na onom světě.

O tom, jakým způsobem se Mohamed seznámil s učením křesťanským a židovským, jejichž syntézou promísenou některými staroarabskými představami a kultovními praktikami je jeho učení, nemáme žádných zpráv. Jakési náznaky dávají legendární zprávy o jeho přítomnosti na kázání jihoarabského biskupa v Ukázu a o jeho stycích s křesťanskými poustevníky, zvláště s mnichem Bahirou, který prý mu předpověděl, že se stane prorokem, a obsahují snad historické jádro. V arabských stepích nebylo tehdy o křesťanské poustevníky nouze a je zajímavé, že i křesťanské zprávy o Mohamedovi, pravděpodobně nezávislé na arabské legendě, jmenují jako jeho informátora nestoriánského mnicha jménem Pachyras. Za své znalosti křesťanství vděčí tedy asi stykům s anachorety a kázáním křesťanských misionářů hlavně nestoriánského směru, kteří do nitra Arabie přicházeli z Babylonie a z jižní Arábie. Že tyto informace byly velmi povrchní, soustřeďující se hlavně na posmrtný život a tresty hrozící nevěřícím v Boha, dokazuje právě kusost Mohamedových znalostí křesťanských, nepochopení jeho základních článků věroučných a naprostá neznalost křesťanské liturgie. Zpočátku podléhal hlavně vlivům křesťanským, ačkoliv styk s vyznavači židovství nemohl být pro něho za tehdejších poměrů v Mekce a sousedních končinách nesnadným. K většímu zájmu o židovství a ústupkům v jeho duchu však byl přiveden teprve svým přesídlením do Jathribu. Také k úvahám rázu sociálního měl dost příležitostí ve svém rodném městě, kde byly příkré rozdíly mezi bohatým a lakomým kupectvem a jím vykořisťovanou chudinou.

O tom všem se ale životopisci moc nezmiňují, mluví hlavně o jeho asketickém životě, častém prodlévání o samotě na pustých místech v okolí Mekky a o zvláštních extatických záchvatech, při nichž padal v křečích na zem, měnil barvu obličeje, čelo mu pokrývaly krůpěje potu a dech přecházel v chroptění. Přitom míval halucinace zrakové a sluchové, měl vidění nebo slýchal hlasy spolu s jakýmsi zvukem podobajícím se vzdálenému zvonění. Povahu a původ těchto záchvatů nelze přesně zjistit, nejpravděpodobnější však je, že je vyvolával pomocí nějakého omamného prostředku, jakého používali staroarabští káhinové k docílení extatických stavů, v nichž věštili. Mohamed, který znal židovské a křesťanské učení o zprostředkování božího zjevení proroky, však v nich hledal projev boží. Podpořen Chadidžinými příbuznými nabyl Mohamed přesvědčení, že tato zjevení mu sesílá snad bezprostředně, snad skrze nějakého prostředníka, tentýž jediný Bůh, kterého uctívají křesťané a židé, a vybízí ho, aby vystoupil mezi soukmenovce jako hlasatel spásy před božím hněvěm. V nejstarších zjeveních se jasně jeví duševní vzrušení, v němž vznikla. Svou formou, krátkými, v extázi vyráženými rýmovanými větami, postrádajícími zhusta logické spojitosti, patosem, řečnickými otázkami, přísahami při slunci, Měsíci, Zemi a různých zjevech přírodních, připomínají orákule kahinů. V hovorech, které v těchto zjeveních vede Bůh s Mohamedem, odrážejí se základní dogmata křesťanství a židovství, hlavně eschatologie, víra v konec světa, jejž zřejmě pokládal za velmi blízký, zmrtvých vstání, poslední soud a posmrtné tresty hříšníků a modloslužebníků. Vybízí se v nich k lásce k bližnímu, kárá se utiskování chudých a sirotků, týrání otroků.

Úkolu, jejž mu ukládala zjevení, podjal se Mohamed s velkou opravdovostí, která nejlépe svědčí o tom, jak je bral vážně a byl přesvědčen o jejich božském původu. Začal se soukromými rozhovory se svými příbuznými a známými, pak přešel k veřejným kázáním a k recitování zjevení. Výsledek však nebyl valný. Kurajšovci – Mohamedovi soukmenovci – u nichž prvním a posledním byly starosti o věci tohoto světa, neměli smysl pro náboženské novoty, nezalekli se pekelných hrůz, ani se nedali navnadit rajskými slastmi; někteří se mu vysmívali, většina ho prostě ignorovala. Jen několik osob z jeho nejbližšího okolí uvěřilo v jeho prorocké poslání: manželka Chadidža, několik jeho rodinných příbuzných a také několik chuďasů a otroků, které přivábila Mohamedova snaha odstranit sociální nesrovnalosti a jeho soucit s chudými. Tak vznikla nepatrná družina „oddaných jednomu Bohu, muslimů“, neboť své náboženství označoval Mohamed „odevzdáním se (do vůle boží), islámem“. Jeho stoupenci ho uznávali za proroka, věřili ve zmrtvýchvstání i posmrtnou odplatu a konali horlivě své povinnosti vůči Bohu a blížnímu, jež jim Prorok ukládal. Scházeli se dvakrát denně, ráno a večer, k modlitbám. Vedle modlitby žádal Prorok na svých stoupencích soucit s blížním, udělování almužny chudým a zvláště důrazně zakazoval staroarabský zvyk zaživa zahrabávat novorozené děti ženského pohlaví.

Velká většina obyvatel Mekky neměla o počínání Mohamedovo zájem, měla ho za fantastu nebo nanejvýš za káhina. Během doby došlo však k napětí mezi ním a jeho soukmenovci, jehož příčiny byly spíš rázu politického a sociálního než náboženského. Kurajšovcům nebylo po chuti, že Mohamed organizoval společnost složenou z příslušníků různých rodů a společenských vrstev, což odporovalo vrozené představě o pojítku krve. Nemohlo jim být ani lhostejno, že káže proti jejich bohům a tím ohrožuje výnosné pouti konané v Mekce. Když hanobení a posměšky neměly úspěch, naopak stoupenců Mohamedovi přibývalo a to i z řad jeho dřívějších rozhodných odpůrců, sáhli k ostřejším prostředkům, násilnostem a represáliím, jež pocítili nejvíce chudí lidé a otroci držící s Mohamedem, kteří museli od svých pánů vytrpět mnoho příkoří.

Prorok však nezůstal osamocen a jsa podporován jeho důvěrným přítelem a zámožným kupcem Abú Bakrem, pokusil se o jakýsi kompromis s mekkskými pohany a snažil se pak upoutat pozornost vyprávěním různých legend, hlavně ze Starého zákona (ovšem velmi nevěrně podávaných) i staroarabských zkazek, v nichž byly líčeny hlavně tresty, které Bůh poslal na ty, kdo se vzepřeli jeho poslům. Ale ani tento pokus neměl účinek. Ty dlouholeté rozpory postihlo rodící se náboženství velmi těžce. Majetek Prorokův i jeho přívrženců – pokud nějaký měli – byl vyčerpán a Prorok osobně byl v té době postižen ztrátou své manželky Chadidži.

Vzájemným nepřátelstvím byly konečně obě strany unaveny, Kurajšovci zanechali bojkotu, když uznali, že k ničemu nevede a na druhé straně Mohamed se vzdal naděje na úspěch ve svém rodném městě. Za tohoto stavu věcí začal Prorok pomýšlet na opuštění Mekky. Pokus vzbudit zájem v Taífu se nezdařil, zato navázal v roce 620 styk s několika obyvateli v Jathribu, ve městě ležícím severně od Mekky a roku 621 přijal na Akabě, horské stezce vedoucí do Mekky, slib dvanácti zástupců Jathribského kmene Chazradž, že budou věřit v jediného Boha, nebudou krást, lhát, cizoložit, zabíjet novorozené dcery a budou poslušni Proroka. Tento slib byl pak rok nato u příležitosti výroční pouti utvrzen novou úmluvou, které se říká ´druhá Akaba´.

To byl veliký úspěch, který vlastně rozhodl o osudu Mohameda a jeho učení. Město Jathrib bylo aglomerací něklika oáz s palmovými háji a zahradami, jemuž židovské a požidovštělé obyvatelstvo dalo aramejský název „madíná“, tj. soudní okrsek. Značný počet vyznavačů židovství v Jathribu podmínil u arabského obyvatelstva také větší zájem o otázky náboženské a více než kde jinde se zde pociťovala primitivnost arabského pohanství a proto považovali arabského hlasatele monoteismu za mesiáše, o jehož příchodu slýchali od židů a chtěli ho získat pro sebe.

Mohamed po druhé Akabě setrval ještě nějaký čas v Mekce a do Jathribu posílal po skupinách své stoupence. Po odchodu všech tam odešel i on. Vystěhování Prorokovo do Jathribu mělo za následek velkou změnu v jeho životě i v poměrech medinských. Konečně byl nalezen pevný základ k uskutečňování a šíření jeho idejí. Jeho působení pozbývá charakter čistě náboženský a bere na sebe i ráz politický. Mohamed je od té doby nejen hlasatelem nového náboženství, nýbrž i vladařem. V Medině se objevují v ostřejším světle také různé slabosti Mohamedovy, jako úskočnost, mstivost, smyslnost. Brzy po přesídlení do Mediny si Mohamed zřídil příbytek. Bylo to čtvercové prostranství o straně cca 50 metrů, jež bylo obklopeno asi 3 m vysokou zdí z cihel sušených na slunci. K východní zdi na jižní straně přiléhaly dvě, jen z nádvoří přístupné, chýše pro Mohamedovy ženy. Později se počet jeho žen rozmnožil a přibylo daších sedm chýší. On sám neměl žádné zvláštní obydlí, nýbrž přebýval střídavě u svých žen.

Jednou z pohnutek Mohamedova přesídlení do Mediny byla naděje, že získá pro své učení tamní židy. Byl tehdy přesvědčen, že jeho učení se v zásadních věcech shoduje s náboženstvím židovským a křesťanským a že jeho posláním je pouze hlásat pravou víru v nové, pro Araby přizpůsobené formě. Proti svému očekávání narazil však u židů na odpor a pro komolení biblických zpráv stal se předmětem jejich posměšků a v kontroverzi s jejich rabíny podléhal na celé čáře. Jelikož neměl Mohamed většího nadání a myšlenkové pružnosti, aby mohl námitkám vzdělanějších židů nebo teologicky vzdělaných rabínů a jejich pošklebkům čelit jinak než neústupným trváním na svém názoru, odvolával se na Boha a své odpůrce prohlašoval za lháře, kteří zfalšovali jejich prorokům daná zjevení. Výsledkem tohoto zklamání bylo, že počal formovat islám v čistě arabské náboženství a měnit náboženské předpisy, jež byly napodobením zvyklostí židovských. V důsledku povýšení mekkské Kaaby na nejposvátnější místo islámu (namísto Jeruzaléma) prohlásil i poutní obřady v Mekce pro muslimy za závazné. Ústupek arabskému pohanství odůvodnil tím, že se odvolával na Ibrahima a jeho syna Ismaila, praotce Arabů. Navázáním na Abraháma postavil Mohamed své učení před židovství a křesťanství a učinil je ústupky pohanským obřadů pro Araby přijatelnějším. Zároveň vznikla v něm horoucí touha vypořádat se s hlavními překážkami rozmachu islámu, s medinskými židy a s Kurajšovci v Mekce, jimž bylo nutno vyrvat Kaabu. Obojího nebylo ovšem možno dosáhnout po dobrém a bylo nutno chopit se meče. Tak se islám z původní nauky lásky k bližnímu stává bojovným náboženstvím, jež podle příkazu Prorokova má vést boj s nevěřícími až do jejich obracení na víru nebo úplného vyhlazení.

Aby mohl tento nový prostředek k šíření svého učení použít pro boj s jeho odpůrci, potřeboval Mohamed i politickou základnu. Vytvořil si z medinského obyvatestva pevný celek spjatý řádem, který byl sepsán v jakési ústavní listině. Byla to Mohamedova obec boží, k níž náleželi jednak jeho stoupenci, kteří se s Prorokem vystěhovali z Mekky, dále příslušníci některých medinských kmenů a židé usedlí v Medině. Tato obec boží se stala zárodkem teokratického islámského státu, který měl jednotící ideu, jíž Arabové dosud neměli. Byla to idea společného náboženství, služba jednomu Bohu a poslušnost Prorokovi.

Vytvořiv v boji proti nevěřícím nový prostředek k šíření svého učení, myslil Mohamed především na získání Mekky a na pomstu svým kurajšovským odpůrcům, kteří mu v počátečním období jeho prorockého působení způsobili tolik těžkostí a příkoří. Své válečné podniky zahájil Prorok způsobem v Arábii zcela obvyklým, totiž číháním na kurajšovské karavany. Po několika bezúspěšných pokusech přepadl a vyloupil se svými stoupenci v lednu 624 kurajšovskou karavanu, přicházející z jižní Arábie. V březnu 624 došlo pak k větší bitvě u Badru, studnic ležících jihozápadně od Mediny na cestě z Mekky do Sýrie. Karavana, vracející se ze Sýrie, kterou měl Mohamed v úmyslu přepadnout, vyvázla bez pohromy, zato porazil za osobního velení ozbrojený mekánský zástup, který přišel karavaně na pomoc. Při srážce padlo mnoho mekánských osobností a značný počet byl i zajat. Většina z nich pak byla propuštěna za výkupné nebo za slib, že už nebudou proti Prorokovi bojovat.

Vítězství u Badru značně přispělo k upevnění Mohamedova postavení v Medině, takže mohl energičtěji vystupovat proti jemu nepohodlným osobám a především proti medinským židům. Přepadávaní karavan a své výboje vedl Mohamed i nadále se střídavými úspěchy. Většinou však směřovaly proti Kurajšovcům, kteří chtěli pomstít své dřívější porážky. Postupně však Kurajšovci pozbývali chuťs Mohamedem nadále bojovat. Jejich obchodní duch je vedl naopak ke snaze ochránit své zájmy nějakou dohodou. Mohamed byl o tomto obratu jejich myšlení zpraven soukromými vyjednavači a proto se mohl na jaře 628 odhodlat asi s tisíci muži k pochodu do Mekky pod záminkou vykonat pouť. Kurajšovci ho ale předešli a poslali k němu zástupce, kteří s nim poblíž Mekky sjednali klid zbraní na deset let a uvolili se v příštím roce dovolit jemu a jeho stoupencům vykonat poutní obřady u Kaaby.

Po ukončení bojů s Mekkou obrátil se Mohamed proti dalším židovským osadám Mediny. Tyto výboje přinesly značnou kořist a způsob, jak s ní Prorok naložil, měl zásadní význam pro budoucnost. Vše movité nechal svést na jedno místo, pětinu oddělil pro sebe, zbytek prodal v dražbě a peníze rozdělil mezi účastníky výpravy.

V březnu 629 vykonal Mohamed s 2000 muslimy pouť do Mekky a tento úspěch byl dovršen ještě přestupy několik významných mekánských osobností k islámu, které se dělo více z pohnutek politických než náboženských, poněvadž bylo už jasno, že se Mekka stane co nejdříve Prorokovou kořistí.

Uzavřenou smlouvu s mekánskými Kurajšovci neměl Mohamed v úmyslu dlouho dodržovat. Proto ještě koncem roku 629 se Prorok rozhodl zmocnit se rodného města. Kurajšovci však nemínili dopustit, aby došlo k boji, nýbrž poslali mu vstříc vyjednavače, kteří mu vydali město, když jim byl slíbil, že ušetří všech, kdo se mu nepostaví ma odpor.

Na počátku roku 630 pak vtrhl do Mekky. Na své velbloudici objel sedmkrát Kaabu, dotýkaje se při tom holí posvátného kamene a provolával vítězné heslo: „Bůh je převeliký“ – (Alláh akbar), jež bylo muslimy bouřlivě opakováno. Pak vykonal krátkou modlitbu a navštívil vnitřek Kaaby, aniž se dotkl shromážděného pokladu. Všechny veřejně uctívané modly ve městě kázal odstranit a nařídil také zničení všech idolů chovaných v soukromých domech. U dveři Kaaby prohlásil také všechny nároky na krevní mstu a všechna privilegia z doby pohanské za propadlá. Před Bohem se stali všichni sobě rovnými. Kurajšovcům dal milost, ale byla jim uložená pokuta, kterou chtěl odškodnit své bojovníky a která jim ušla kapitulací města.

Po dvoutýdením pobytu v rodném městě se vrátil do Mediny. Získaním Mekky vyrostl Mohamed v první osobnost v Arábii. Vedl pak ještě dvě větší války a další výpravy proti odbojným kočovným kmenům, které přiměl k poslušnosti. Před těmito výpravami, v jejich průběhu i po nich přijímal Mohamed poselství početných kmenů, které se poddávaly a přijímaly islám. Počátkem roku 632 se ocitla nejdůležitější část Arábie v Prorokově moci a znala se otevřeně k islámu. V březnu toho roku navštívil znovu Mekku v době výroční pouti, kterou očistil od některých domnělých pohanských nešvarů a zavedl tím i islámský obřad. Tato „Pouť islámu“, zvaná také „Pouť na rozloučenou“ byla posledním velkým náboženským úkonem Mohamedovým.

Navrátiv se do Mediny byl během plánování nových válečných výprav zachvácen nemocí, pavděpodobně zimnicí, které podlehl v pondělí 8. června 632 v náruči své nejmilejší ženy Áíši. Následující noci byl beze všech obřadností pochován v domě Áíšině na témž místě, kde zemřel.  

vybral Josef Schima

3476 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Uprchlíci již obohacují Německo. V Hessensku již oženili a vdali 125 děti ...Proud uprchlíku/imigrantů z Řecka přes Balkán směrem k nám zesiluje! Poděkujte Němcům a EU, kteří vyzývají k nebránění migraciNeziskovky v Německu zuří. Odmítají, aby byli uprchlíci vyšetřování kvůli věku. 40 % uprchlíků lže o tom, že jsou dětiBičování mužů a žen za nemanželský sex v Indonésií. Brzy i v Evropě? Francouzský stát podporuje islamizaci formou propagace muslimské kultury ...

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

euPortal.cz

Václav Havel omilostnil v roce 1990 pedofilního vraha Jaroslava Oplíštila a ten poté odnesl z nemocnice Na Bulovce sedmiměsíční holčičku Barborku, kterou pedofilně zneužil a zavraždil. Nyní je na svoboděŘízená invaze pokračuje: Už nejde o Syřany, stěhuje se sem Afrika. Elity chtějí sebevraždu Evropy. Nový mechanismus přerozdělování

FreeGlobe.cz

Němečtí vědci tvrdí, že lidské rasy neexistují. Vede je k tomu věda nebo náboženství politické korektnosti?Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ParlamentniListy.cz

Mám blbou zprávu... Babiš zúčtoval s kritiky a „napráskal“ Piráta. Nepotěší příznivce Zemana„Západ se bál našich výrobků.“ Herec, kterému budou nadávat, o 30 letech po sametu. A o jiných hercích
Články autora
Průzkum
Má mít Okamura konkurenci? Souhlasíte s názorem sociologa Petra Hampla, že by Okamurovi prospěla konkurence na politické scéně?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď