Autor: Esmeralda Zlopočasná | Publikováno: 10.9.2010
Autor: Jan Václav Nermuť | Publikováno: 10.9.2010
Autor: Jan Václav Nermuť | Publikováno: 6.9.2010
Autor: David Vorovka | Publikováno: 16.8.2010
Autor: Petr Gabriel | Publikováno: 14.8.2010
Autor: Petr Gabriel | Publikováno: 23.8.2010
Autor: Esmeralda Zlopočasná | Publikováno: 4.9.2010
Autor: Esmeralda Zlopočasná | Publikováno: 10.9.2010
Autor: Petr Gabriel | Publikováno: 4.9.2010
Dňa 29. marca 1565 boli obyvatelia Konštantínopolu (dnešného Istanbulu) svedkami veľkolepej udalosti. Metropolu Osmanskej ríše opúšťala vojnová flotila, aká nemala páru od dôb starého Ríma. Morskú hladinu čerilo 130 galér, 30 galeás a galeát, 11 obrovských nákladných plachetníc a desiatky menších plavidiel. Na ich palubách sa tiesnilo takmer 40 000 ľudí. Námorníkov, veslárov, delostrelcov, moslimských duchovných, dervišov a predovšetkým vojakov: 6 300 janičiarov, 9 000 sipáhiov, 4 000 jajalárov, 4 000 dobrovoľníkov a 5 000 násilne odvedených mužov. Za osmanskou flotilou sa ako hyeny vetriace korisť plavili lode rôznych dobrodruhov, pirátov a obchodníkov s otrokmi. Cieľom tejto mohutnej armády bol 1 800 km vzdialený ostrov Malta, hlavné sídlo johanitov, presnejšie Rytierskeho a špitálnického rádu svätého Jána Jeruzalemského.
Text představuje poznámky k jednostranného uznání samostatnosti Kosova na pozadí trvající násilné činnosti a zločinů vládnoucí garnitury Albánců proti menšinám (hlavně proti Romům, Srbům a Černohorcům, Gorancům aj.) na Kosovu a Metohiji, za pomoci mezinárodního násilí a protiprávního postupu USA, organizace NATO a části prodejné Evropské unie (Britanie, Francie, Německo, Itálie, Holandsko aj.), částečně bezmocné OSN. Poučení z dnešní situace v Kosovu a Metohiji konstatuje, že se dnes zločin a darebáctví vyplácí.
Naši čtenáři, především ovšem ti starší, si ještě dobře pamatují jak Yaser Arafat se objímal s Brežněvem, jak komunistické Československo vyzbrojovalo a vycvičovalo armády Egypta, Sýrie, Iráku, Libye i jiných arabských zemí. To všechno bylo součástí “proti-imperialistického boje,” hledání spojenectví se silami nepřátelskými západním demokraciím.
Území Bosny a Hercegoviny (BiH) se v průběhu válečného konfliktu v letech 1992–95 a zejména pak po něm stalo oblastí, kde islámští radikalisté a extremisté na svoji stranu získávali nezanedbatelné množství nových přívrženců. Na bosensko-hercegovinském území se během konfliktu vytvořily příhodné podmínky pro postupnou infiltraci představitelů radikálních odnoží islámu, především pak vahabismu, ze zahraničí.
Jádro tohoto článku jsem psal jako dopis jednomu nově se obrátivšímu teenagerovi, který psal, že miluje Ježíše, ale má problém s křesťanstvím jako takovým, respektive s tím, co křesťané dělali a i dělají. Protože chápu, že podobné problémy mohou mít i jiní hledající – obraz křesťanství, které nabízí naše multikulturní školství i většina médií je opravdu strašlivý, myslím, že by z tohoto letmého výčtu některých historických faktů i oni mohli mít užitek.
Jedna z událostí, které určily dnešní situaci na Blízkém Východě, byla konference Společnosti národů, která se konala v dubnu 1920 ve městě San Remo, v Itálii.
V sobotu 24. dubna jsme si připomněli smutné 95-té výročí genocidy Arménů osmanskými Turky. Právě 24. duben 1915, kdy osmanské úřady pozatýkali, a následně popravili, 700 istanbulských arménských intelektuálů, je považován za den započetí genocidy, během níž se Turkům podařilo za pouhé tři roky vyvraždit přes milionu křesťanských Arménů.
Traduje se, že když arabští bojovníci obsadili slavnou alexandrijskou knihovnu, vyslal vítězný vojevůdce ´Amr ibn al-´As k chalífovi posla s dotazem, jak má naložit s tou spoustou nalezených knih. Moudrý vládce prý odpověděl takto: „Obsahují-li ty knihy totéž, co korán, jsou zbytečné. Je-li v nich něco jiného, jsou škodlivé. V každém případě spálit!“
Evropa se nachází v období studu a flagelantství. Omlouváme se třetímu světu za všechno. Za britské impérium, křížové výpravy, misijní činnost, Balfourovu deklaraci a snad i za vynález parního stroje. Snad nejmohutnějším klackem v rukou zvrácených neomarxistů je v tomto směru transatlatický obchod s otroky, probíhající v počátcích novověku.
Nejvýraznějším příkladem ideologie, která se dostala do popředí (či lépe zaujala přední místo v našem povědomí) po pádu komunismu je islamismus. Kvůli jeho důrazu na návrat k původnímu, ryzímu islámu a jeho otevřenému až křiklavému odmítání modernity si většina lidí nevšimla, jak moderním fenoménem islamismus je – nikoli jen z pohledu času, nýbrž svým duchem.
Venované pamiatke hrdinského grófa Mikuláša zo Salmu a všetkých bojovníkov, ktorí pod jeho velením zachránili Európu pred osmanskými agresormi...
Robert Davis, profesor historie na státní univerzitě v Ohiu, napsal v roce 2005 knihu Křesťanští otroci, muslimští páni: Bílé otroctví ve Středomoří, na Barbarském pobřeží a v Itálii 1500-1800. Zatímco předchozí studie docházely k číslům v řádech tisíců až desetitisíců, David dospěl k číslu 1-1,25 milionu křesťanů, kteří byli v této době zajati o odvlečeni do otroctví na Barbarském pobřeží.
Muslimové a jejich sympatizanti často odpůrcům islámu předhazují křížové výpravy jako akt agrese křesťanství vůči hodné islámské civilizaci. Jak je to však ve skutečnosti? Vážně papeže jen tak napadlo vyhlásit dobyvačnou výpravu?
„Koncem roku 1492 se královskému páru Ferdinandu Aragonskému a Izabele Kastilské podařilo vyhnat muslimy ze Španělska.“ Čteme na webové stánce. Tato teze, tak často používaná, vypadá jasná, pravdivá a noprosto neškodná. Nicméně ptám se: Je to to, co se stalo? Byl skutečně rok 1492 rokem, kdy tamti křesťané vyhnali Židy a Maury ze Španělska?
Thomasi Pellowovi bylo 11 let, když ho jeho strýc Francis vzal na jeho první plavbu po moři, obchodní cestu z Cornwallu do Janova. Netušil, že je to začátek jeho 23 let trvajícího muslimského otroctví.
11. září 2001 a porážka Římanů v Teutoburském lese, co jim je společné? Není to podobnost čistě náhodná, poněvadž bitva v Teutoburském lese započala 9. září a skončila drtivou porážkou Římanů právě 11. září roku 9 n.l. Římané byli „na hlavu“ poraženi Germány [1], a podle některých badatelů od této chvíle započal postupný proces „rozkladu“ Římské říše, který skončil jejím zánikem, respektive zánikem její západořímské části v roce 476 n.l.
Levicoví aktivisté se nám dnes snaží namluvit, že máme příznivě reagovat na pronikání muslimů do Evropy. Snad nemusí být nezajímavé si připomenout, jak jejich předchůdci popisovali islámský svět v nedávné minulosti. Tak v roce 1954 Státní nakladatelství politické literatury v Praze vydalo překlad knihy rakouské marxistické historičky Evy Priesterové « Stručné dějiny Rakouska. » Je zajímavé si přečíst, co v ní autorka říká o tureckém panství na Balkáně a v Uhrách.
Když Turci uviděli, že dobytí Sigetu bude těžká mise, nabídli Zrinskému neomezenou moc v celém Chorvatsku, on však zůstal u svého slibu bránit město nebo zahynout. Dokonce ho ani zpráva o zajetí jeho vlastního syna Jurija a vyhrůžky, že bude mučen a zabit, nepřesvědčily, aby se vzdal. Nikola Šubić a jeho vojáci hrdě bránili Siget a každým dnem nepříteli způsobovali těžké ztráty ve vojsku.
Po prvních raziích do Arménie v letech 640 a 642 následovalo desetiletí velkých tažení džihádistického dobývání. [128] Muslimský historik al-Baladhuri (z. 892) podrobně líčí, že Muawaiya poslal Habiba bin Maslamu, aby shromáždil “sbor mužů ze Sýrie a Mezopotámie, které zajímá ’svatá válka’ [džihád] a kořist” [129] na tažení proti Arménii.
Moshe Gil zdůrazňuje ve své vyčerpávající analýze A History of Palestine, 634-1099 (Historie Palestiny, 634-1099) ústřední roli, kterou hrála Palestina v myslích svých předislámských židovských obyvatel, kteří zemi nazývali “al-Sham”. Jak Gil popisuje, poměrně velká židovská populace Palestiny (která tvořila společně se Samaritány většinu) za úsvitu arabského muslimského dobývání byla “přímými potomky generací Židů, kteří zde žily od dní Jushuy bin Nuna, jinými slovy po nějakých 2000 let”.
55 článků (3 stránky, 20 článků na stránku)