Autor: Esmeralda Zlopočasná | Publikováno: 1.9.2010
Autor: David Vorovka | Publikováno: 30.8.2010
Autor: Petr Gabriel | Publikováno: 30.8.2010
Autor: David Vorovka | Publikováno: 16.8.2010
Autor: Petr Gabriel | Publikováno: 14.8.2010
Autor: Petr Gabriel | Publikováno: 23.8.2010
Autor: Petr Gabriel | Publikováno: 23.8.2010
Autor: Petr Gabriel | Publikováno: 30.8.2010
Autor: Petr Gabriel | Publikováno: 14.8.2010
Ve městech existují jisté oblasti s vyšší kriminalitou, např. Harlem v New Yorku nebo Anacostia ve Washingtonu, v nichž taxikáři bývají napadáni, okrádáni a vražděni. Z obav o bezpečnost, bílí i černí řidiči nezastavují lidem, u nichž mají podezření, že by mohli chtít svézt do těchto oblastí. To je rasová profilace, neznamená to ale nutně rasové preference.
Ako konkrétne treba začať riešiť situáciu a zabrániť katastrofe? Prvým krokom k obnove európskej spoločnosti je pochopenie problému. „Multikultúrna“ postmoderna už dávno prestala byť pokrokom, svojou podstatou a vývojom sa stala anachronizmom, oháňajúcim sa pokrokom, dehonestujúcim skutočné hodnoty na anachronizmy rovnako, ako svojho času komunizmus.
Rasizmus, diskriminácia, netolerancia, xenofóbia, rovnosť, ľudské práva atď. sú pojmy, ktorými nás masmédiá ohlušujú prakticky denne a sú aj námetom častých odborných aj „odborných“ diskusií; z hľadiska multikulturalizmu predstavujú zatiaľ najzávažnejší spoločenský problém v EÚ, okrem finančnej krízy samozrejme. Ani jeden z uvedených pojmov nie je však jednoznačne definovaný, čo predstavuje značné riziká ich nesprávnej, či bezbrehej interpretácie.
Zákonité zavŕšenie budovania „multikultúrnej“ spoločnosti
V EÚ multikultúrna spoločnosť spontánne nevzniká, EÚ buduje multikulturalistický spoločenský systém, riadiaci sa princípmi neomarxistickej postmodernej multikulturalistickej relativizácie hodnôt. Tento systém je politický konštrukt a revolučný produkt sociálnoekonomického inžinierstva, v podmienkach ktorého je medzikultúrny aj medzináboženský dialóg pre európsku kultúru, civilizáciu a Európanov negatívnym sprievodným fenoménom asistujúcim pri ich islamizácii a zániku.
Pre postmodernú multikulturalistickú spoločnosť je typické, že zločin spáchaný ne-bielym kriminálnikom je prakticky automaticky posudzovaný ako dôsledok nejakého previnenia bielej obeti. Biela obeť nie je potom nadväzne na prezumpciu viny bieleho človeka vlastne obeťou, ale nenapraviteľný previnilec a páchateľ, ktorý spáchanie zločinu ne-bieleho človeka vyprovokoval a dostal vlastne zaslúženú odplatu za svoju vinu.
Islam je svetové náboženstvo, ktoré má stúpencov po celom svete, nielen v arabských krajinách. Ba čo viac, päť až desať percent Arabov sú kresťania a v minulosti to boli práve kresťanskí Arabi, ktorí mali až nepomerne významnú rolu v oživení arabskej literatúry. Bola by veľká chyba identifikovať islam s arabskou kultúrou alebo veriť, že plné pochopenie islamského myslenia a politiky môže byť dosiahnuté iba zo štúdií o Blízkom východe. Zároveň, viera, zákon a svetonázor moslimskej diaspóry vychádza z textu, ktorého zmysel a emocionálna váha sú obsiahnuté v jeho jazyku, a tým je jazyk arabský.
Jediným legálním způsobem, jak vykompenzovat frustraci takového zásadního rozsahu coby vědomě popíraného a vytěsňovaného selhání ve sféře intimně individuální seberealizace člověka je ještě více oddaná služba Alláhovi. Těžce frustrované ego muslima může přelepit bolístku vlastní malosti a životního selhání tím, že svůj malý zbytečný a frustrující život přelepí ještě intenzivněji a opravdověji praktikovanou vírou v Alláha.
Aneb muslimové jako kulturně degenerované oběti Mohamedovy „božské“ zvůle.
Mohamed se tedy v této atmosféře volby – přitakej nebo zemři - stal někým vychvalovaným a zbožňovaným, a jeho často nechtění ctitelé se tímto způsobem „z nouze ctnosti“ vyhnuli, jak trestu smrti za bezbožnost, tak i vědomému vnitřnímu morálnímu pokoření za to, že uctívají, zbožňují a následují amorálního lháře, lžiproroka a zlosyna...
Svet sa väčšinou ešte nestihol prebrať z opojnej obamamánie po amerických voľbách. Nepoučiteľní optimisti opäť raz uverili, že prichádza nový a samozrejme lepší svet. Ale Obamova nová diplomacia ho nejako neprináša. Rusi reagujú na jej detinské nadbiehania skôr chladne, Irán dokonca nepriateľsky. A naťahuje ruky za atómovou bombou.
Keď manžel zavraždí manželku alebo dcéru v USA alebo Kanade, sily zákona to často zamieňajú za domáce násilie. Vražda je vražda, náboženstvo s tým nemá nič dočinenia. Vraždy zo cti sa napriek tomu líšia od bitia manželky a zneužívania dieťaťa. Analýza viac než päťdesiatich vrážd zo cti ukazuje, že sa jasne líšia od omnoho častejšieho domáceho násilia .
Spíše než na frontální tlak směrem k zavádění demokracie ve třetím světě - kde by rozumnější politikou byla podpora liberálních institucí - bychom měli svou pozornost upřít na ochranu tradičního pojetí liberální demokracie ve Spojených státech a na obranu demokratického internacionalismu v zahraničních záležitostech. A to si žádá o hlubokou změnu v tradiční konzervativní příchylnosti k elitářskému omezování demokracie, což je postoj, který nám kdysi dobře posloužil, dnes však zvýhodňuje naše nepřátele a naše oponenty.
Medzi islamom a nacizmom je niekoľko prekvapivých podrobností. Islam je zmesou politiky a náboženstva, je to politické hnutie s náboženským vláknom, ktoré cez neho prebieha, aby mu dodalo mystickú kvalitu, čím sa uľahčí ľudskému svedomiu, keď je treba vykonať zlé veci. Nacizmus tak isto je určený na to, aby človeku umožnil páchať veľké zlo bez akejkoľvek myšlienky
Mnozí příslušníci takzvané křesťanské pravice sdílejí názor, že Amerika má zvláštní poslání, dávají však této představě triumfalistické náboženské zabarvení, přesahující moralismus typický pro neojakobínskou ideologii. Jsou přesvědčeni, že Spojené státy, protože v jejich čele stojí boží člověk, mají hrát prakticky mesiášskou roli – především na Středním východě, kde Bohem vyvolený národ, Izrael, musí Spojené státy podporovat proti jeho nepřátelům.
Začátkem roku 1999 teroristická organizace al-Káida zformovala v mocného nepřítele Spojených států. Bin Ládin a jeho operační šéf Abú Hafs al-Masrí, známý jako Mohammad Atef, zaujali nezpochybnitelné místo na vrcholu organizační struktury al-Káidy. Al-Káida byla založena jako efektivní podnikatelský subjekt, který těžil z výkonných a přesvědčených operačních velitelů disponujících značnou autonomií.
USA se stále ještě naštěstí vezou na vlně demografické expanze, a zůstanou na ní nejméně do roku 2050. Pokud se ale islamistům splní jejich sen jaderného úderu na města "křižáků", stane se křižák i z USA. V tom okamžiku udeří šovinizovaný Západ s USA v čele na Saracény zbraněmi, které zničí celé populace, a promění Mekku ve skleněnou desku. Ozvěnu hrůzy našeho útoku bude slyšet tisíc let.
V Americe se mezitím každý den upevňuje stav obležení. Prohráváme válku institucionalizací ztráty našich svobod, prohledáváním tenisek důchodců v kolečkových křeslech, abychom se vyhnuli konfrontaci s agresivními režimy v zámoří. V myslích mnoha lidí zdiskreditovala Bushova údajně "ofenzivní" strategie samotnou ideu skutečně ofenzivní války za americké zájmy, kterou slíbil bojovat, a pak hluboce zradil.
Názov Liberálny fašizmus znie ako oxymorón – alebo ako termín slúžiaci konzervatívcom na inzultáciu liberálov. V skutočnosti tento termín zaviedol rešpektovaný a vplyvný ľavičiarsky spisovateľ, socialista H. G. Wells, ktorý v roku 1931 vyzval progresivistov k tomu, aby sa stali „liberálnymi fašistami“ a „osvietenými nacistami.“ Skutočne.
Po 11. září 2001 se i v České republice zintenzívnil zájem o problematiku výzkumu politického násilí a terorismu. Dílčí zkoumání těchto jevů však probíhá několik let, byť o koherentním výzkumu terorismu ve smyslu konstituování specifické akademické (pod)disciplíny ještě v ČR nelze hovořit. Cílem tohoto článku je podat přehled o dosavadních výstupech výzkumu v oblasti politického násilí a terorismu v ČR a nastínit perspektivy jeho vývoje.
Arabské režimy neměly po desetiletí na Západě většího přítele, než je Francie. A v Paříži vše řídil přítel z nejvěrnějších - prezident Jacques Chirac. Dokonce se po něm jmenují arabští chlapečci, ba i ulice. Ale Chirakova éra pominula. Může však Nicolas Sarkozy opravdu změnit tak hluboce zakořeněný a vášnivý vztah, jaký panuje mezi Francií a Orientem?
Od počátku šedesátých let se členové Muslimského bratrstva a jeho sympatizanti přesunovali do Evropy, a pomalu, ale vytrvale, zakládali rozsáhlou a dobře organizovanou síť mešit, charitativních a islámských organizací. Největší ironií je, že zakladatel Muslimského bratrstva Hassan al-Banna snil o rozšíření islámu v Egyptě a muslimském světě. Nikdy by si nedokázal představit, že jeho vize by se mohla stát realitou v Evropě.
63 článků (4 stránky, 20 článků na stránku)