Byla to jen citace, ale vyvolala bouři. Papež Benedikt XVI. si dovolil uvést svou hlubokou a krásnou reflexi o Bohu, o slovu, jež bylo na počátku, a o rozumu úryvkem z více než šest set let staré rozmluvy mezi perským vzdělancem a byzantským císařem. Sotva by si toho někdo všiml, kdyby obsah této citace nebyl z dnešního hlediska politicky nekorektní a kdyby se nedal aktualizovat. Výrok byzantského křesťana z dávného středověku, že „Muhammad přináší... jen věci špatné a nelidské, jako právo bránit mečem víru, kterou hlásal,... a protože násilí je v rozporu s boží podstatou, Bůh nemá rád krev“ byl pro Al Džazíru a její akolyty zřejmě dostatečně senzační informací. Nijak se neobtěžovali seznámit se s celou papežovou rozpravou.

V opačném případě by zjistili, že pontifex maximus hovořil o nebezpečí, jež hrozí každé víře vzdalující se od rozumu a že v této souvislosti oslovoval hlavně křesťany, i když se téma týká také muslimů a islámu.

Rozum naslouchající božskému je podle Benedikta XVI. nejen nejlepším lékem na „smrtelnou nemoc“ každého náboženství, kterou představuje fundamentalismus, ale zároveň i základnou společné řečí pro opravdový dialog kultur a náboženských vyznání.

Obránci obklíčené pevnosti

Celá aféra vzešla z velkého nedorozumění, na němž má podíl více stran. Přecitlivělý a rozvášněný svět islámu čeká na jakoukoliv příležitost, aby mohl dát najevo svou nespokojenost a svoji ublíženost a muslimové se chovají jako obránci obklíčené pevnosti. Stejně jako příliš vzdělaný a inteligentní papež, jenž podle názoru francouzského filozofa a religionisty Régise Debraye setrvává konzervativně v zajetí „civilizace textu, přestože dnešní svět charakterizuje civilizace symbolů, gest a obrazových zkratek“.

Papež neodhadl situaci možná také proto, že neměl příležitost vypěstoval si politickou citlivost Jana Pavla II. Jak uvedl v pondělí zahraniční komentátor francouzské rozhlasové stanice France Inter Bernard Guetta, současný papež „nevyrůstal jako jeho předchůdce v komunismu a nebyl nucen utkávat se s obtížnými protivníky. Neuvědomuje si, že už není profesorem teologie, ale papežem v nebezpečné době.“

Ponecháme-li stranou hysterii muslimského světa, na níž se rády pasou obrazová média, a tím jen dále přihřívají vášně, je třeba přiznat, že ve vztahu katolické církve k islámu se něco děje a že tyto obavy mohou být tím skutečným pozadím protestů. Německý papež si uvědomuje evropskou hluchotu k Bohu a ztrátu vědomí křesťanských kořenů u většiny Evropanů. Vůči narůstající síle islámu sekularizovaný kontinent slábne a vývojové rytmy křesťanství a islámu se zcela rozešly. Zatímco kostely se vyprazdňují, mešity se plní. Katolická církev se nemůže zcela vzdát dialogu s muslimským světem, který započal z iniciativy přijaté koncilem Vatikán II. v polovině 60. let minulého století. Stejně tak se nemůže zřeknout sbližování křesťanů a muslimů a povzbuzování naděje na mír.

Ale Benedikt XVI. má jiné představy o dialogu kultur a náboženství než Jan Pavel II. Nemá v úmyslu podporovat mírová modlitební shromáždění za účasti zástupců všech náboženských vyznání s tradicí, jež se z iniciativy polského papeže zrodila v říjnu 1986 v Assisi, městě sv. Františka. „Společné modlitby různých vyznání se nesmějí chápat jako výzva k synkretismu a relativismu, který popírá samotný smysl pravdy a možnost jí dosáhnout,“ tvrdí papež.

Změna akcentu je tedy nutná. Ano dialogu mezi náboženskými vyznáními, ne oslabování a rozpouštění křesťanské identity. Z Vatikánu přicházejí do Assisi navíc i výzvy adresované františkánům jako organizátorům mezikonfesních shromáždění. Jsou voláni k pořádku, neboť papežské kurii se nezamlouvá, že původně náboženská setkání se stávají nezřídka dostaveníčkem pacifistů, ekologů a kritiků globalizace.

Jasné slovo by bylo znamením naděje

Po aféře s karikaturami proroka Muhammada, vraždě tří kněží v Turecku a protikřesťanských bouřích v některých muslimských zemích nemůže západní společnost a křesťané jen pokorně nastavovat druhou tvář. Papež si uvědomuje, že dialog s islámem se musí vést ve znamení větší rozhodnosti a s menší otevřeností. Na jedné straně zná slepé uličky dialogu, jako je absence reprezentativních partnerů ze strany islámu, nemožnost vést dialog o teologických otázkách, přetrvávání muslimských praktik, vůči nimž se nezvedá žádná vnitřní kritika, jako jsou nejvyšší tresty nadále platné pro odpadlictví a rouhání, nebo zákaz všech jiných kultů v některých muslimských zemích jako například v Saúdské Arábii.

Na druhé straně nemůže mlčet k tomu, čemu jsou dnes vystavováni věřící křesťané v muslimském světě. Pokud připouštíme, že existuje zákoutí osvíceného islámu otevřené k dialogu s jinověrci, oprávněně čekáme, že rozumní a umírnění imámové začnou mluvit rozhodněji k islámskému fundamentalismu a masakrům inscenovaným zastánci islamismu. Jasné slovo z této strany by bylo povzbudivým znamením naděje.

Vyšlo v Lidových novinách, 20. 9. 2006

Autor je filozof a arabista, žije ve Francii