Ve svém čísle leden/únor 2010 zveřejnilo Slovo z Jeruzaléma rozhovor Jiřího Zajíce s J.E. panem kardinálem Miloslavem Vlkem (přetištěný z Bilančního rozhovoru, 2. části, uveřejněného 5. ledna 2010 na serveru www.kardinal.cz). Odstupující pražský arcibiskup v něm uznává právo Izraelců na celý Jeruzalém a alespoň část Judeje a Samaří (Západního břehu). Je to velmi povzbuzující zpráva. Doufejme, že toto prohlášení bude mít skutečně ohlas a příznivě ovlivní veřejné mínění.

Zápas o budoucnost Zaslíbené země pokračuje - spolu se všeobecnou konfrontací mezi islámskou rozpínavostí a národy židovsko-křesťanské tradice.

Je důležité dobře vědět, jakou roli přesně hrají různí činitelé v této situaci.

Ve dnech 22. a 23. února 2010 konal v Praze dvě přednášky pan Norman Finkelstein, profesor na Saint de Pauli University ve Spojených státech. Přednášky organizovalo Sdružení přátel Palestiny. Bylo nám řečeno, že profesor Finkelstein přiletěl do Prahy, aby mluvil na půdě České akademie věd, která ho ale nakonec odmítla přijmout.

Na první přednášce byl přítomen Jan Kavan, bývalý ministr zahraničí ve vládě Miloše Zemana. Ten se Finkelsteinovi omlouval a ujišťoval ho, že Česká akademie věd ho nakonec odmítla přijmout „na zákrok shora.“

Je třeba říci, že jestliže orgány české vlády skutečně zakročily v tomto smyslu, tak jednaly dost logicky. Naše země je členkou Severoatlantického paktu a není v jejím zájmu poškozovat své vztahy se svým nejvýznamnějším spojencem - Spojenými státy. Norman Finkelstein, který je americkým občanem, je znám pro svůj extrémní postoj. I nyní, zde v Praze, ostře kritizoval politiku Spojených států na Blízkém východě a plně se ztotožňoval s nepřáteli Ameriky. V každém případě byl pak ale přijat českou televizí, která s ním natočila interview.

Na své přednášce si stěžoval, že americké sdělovací prostředky informují o událostech na Blízkém východě s menším zaujetím proti Izraeli nežli britské, které představoval jako objektivní. V promítaných dokumentech jsme viděli snímky a fotomontáže představující Izraelce jako podobné nacistům.

Sdružení přátel Palestiny představilo profesora Finkelsteina jako Žida. V promítaných dokumentech jsme měli možnost vidět další židovské osobnosti, jako je známý americký linguista Noam Chomsky, zaujímající rovněž velmi nepřátelský postoj vůči židovskému státu.

Pro ty, kteří dobře neznají židovskou mentalitu, nemůže být snadné pochopit chování těchto lidí. Je třeba chápat, že tito Židé jsou ovládaní hluboce zakořeněným strachem, komplexem méněcennosti, touhou uniknout svému osudu a být konečně integrováni mezi „normální lidi.“ Tak zrazují svoji komunitu, v naději, že budou přijati svými nepřáteli.

Norman Finkelstein vypravoval, že během války jeho otec byl v Osvětimi a jeho matka v Treblince. Sděloval nám své rozhořčení nad tím, že čeští novináři se ptali na jeho vztah k neonacistům.

Snad by bylo možné se domnívat, že profesor Finkelstein a lidé jako on vidí jak existence židovského státu pobuřuje muslimský svět, ba rozvojové země vůbec, jakož i levicově smýšlející Evropany a Američany. Tento „nový antisemitismus“ snad pokládají za větší hrozbu, nežli tradiční pravicový antisemitismus. Ale antisemitismus není ničím novým ani na krajní levici, ani mezi muslimy. V 19. století Joseph Proudhon, jeden z nejvýznamnějších vůdců francouzských socialistů, prohlásil, že Židy je třeba „vyvraždit nebo poslat zpátky do Asie.“ A v muslimských zemích byli Židé diskriminováni a často i vyvražďováni dávno před začátky moderního sionismu.

Finkelstein vyžadoval nejen odchod Izraelců ze všech území dobytých v roce 1967, ale i návrat arabských uprchlíků, kteří odešli v roce 1948, a jejich početných potomků, do vlastního Izraele (v hranicích před šestidenní válkou). Zároveň vyžadoval, aby Židé, kteří se po roce 1967 usadili na Západním břehu, byli odtamtud vypuzeni. Tedy situaci, ve které by byly dva státy: jeden stoprocentně arabský a druhý, ve kterém by Arabové představovali okolo poloviny obyvatel a brzy se stali většinou.

Během diskuse jsem se ho otázal na motivace jeho postoje. Řekl jsem, že v obci Ramallah, hlavním městě palestinského autonomního území, jsem viděl hlavní třídu nesoucí jméno Amín Husseini. Víme, že Hadž Amín el Husseini, velký Jerusalemský mufti, vyprovokoval masakr Židů ve městě Hebron už v roce 1929. Pak odjel do Iráku a tam podpořil režim, který chtěl přivést tuto zemi do války na straně Hitlerova Německa. Když tento režim padl po zásahu spojeneckých vojsk, irácký předseda vlády Rašid Ali Gailani uprchl, spolu s muftim Husseinim, do Německa. Amín Husseini byl v listopadu 1941 přijat Hitlerem, který ho ujistil, že vyvraždí nejenom všechny evropské Židy, ale i Židy žijící v arabských oblastech pod britskou ochranou, jakmile se německá armáda zmocní těchto území. Amín Husseini pak odjel do obsazené Jugoslávie, kde organizoval divize SS z místních muslimů. Ty se pak účastnily vyvražďování Židů a Srbů. V roce 1945 byl Amín Husseini zajat v Německu francouzskou armádou. Jugoslávie žádala Francii o jeho vydání. Ale Francouzi, v obavě že jeho vydání pobouří muslimy jejich koloniální říše, mu umožnili uprchnout do Egypta.

Profesor Finkelstein na to řekl, že sionisté, když už nemají žádné argumenty, tak se utíkají k „archeologickému výzkumu“ o Amínu Husseinimu. A do Prahy prý nepřijel proto, aby si tu lehl na pohovku psychoanalytika a mluvil a svých motivacích. Hodnota Einsteinovy teorie relativity také prý neodvisí od toho, zda byl „sebe nenávidějícím se Židem“ nebo ne.

Víme ovšem, že zbabělost je rysem osobnosti velmi rozšířeným. Ve třicátých letech, když Velká Británie se chystala vydat svého spojence Československo Hitlerovi, sir Winston Churchill mluvil o těch, kteří chtějí „krmit krokodýla, v naději, že je sežere až o něco později.“ Během studené války, kolik bylo politiků v západních zemích, jejichž hlavní starostí bylo neznelíbit se Sovětskému svazu!

Díky Bohu, ne všichni jsou ale zbabělí. Churchillova Velká Británie vzdorovala Hitlerovu Německu dlouho sama. Pak ale díky její statečnosti další mocnosti vstoupily do války a Hitler byl nakonec poražen. Čtyřicet let později, pevný postoj státníků jako Ronald Reagan a Margaret Thatcher vedl ke konečnému zhroucení sovětského impéria.

I dnes ještě existují ti, kteří mají odvahu čelit nepřátelům svobodného světa. Po zániku sovětské moci, těmito nepřáteli jsou ovšem na prvním místě islámští extremisté. Ti dnes představují tu nejhorší hrozbu pro západní svět a všechny hodnoty a tradice, na kterých vznikl.

Západ nepřežije, pokud nebude schopen tyto hodnoty bránit. A snad není nadbytečné dodat: hájit je společnými silami.

Jestliže definujeme Západ jako tu část lidstva, která žije na základě židovsko-křesťanské tradice, tak snad z toho logicky vyplývá, že je podstatné hledat usmíření mezi dvěma kořeny této tradice: mezi judaismem a křesťanstvím. Víme, že vzájemné nedorozumění těchto dvou vyznání vedlo k mnoha neštěstím.

Ve své knize Evangelicals and Israel (Oxford University Press, New York, 2009), Stephen Spector cituje několik významných představitelů americké evangelikální komunity, kteří se vyslovili k tomuto problému.

Jerry Falwell řekl, že původcem antisemitismu je satan. Ďábel nenávidí Boha. Proto nenávidí židovský národ, který představuje Boží suverenitu, milost a lásku. To je proč, říká Falwell, satan pracoval prostřednictvím faraonů, césarů a Hitlera, aby zničil Židy.

John Hagee zformoval theologii kosmického konfliktu a nenávisti k židovskému národu. Říká, že satan nenávidí Židy poněvadž vyvolali slovo Boží a Božího syna, a tak zlomili satanovu vládu nad lidstvem. Antisemitismus, tvrdí Hagee, je ďábelský duch, zrozený v útrobách pekla, jako pomsta za to, že Židé přinesli lidstvu Boží světlo.

Ďábel ví, že je v plánu Boží prozřetelnosti, že „všechen Izrael bude spasen“ (Ř 11, 26), říká křesťanský sionista Don Finto, který argumentuje, že Ježíš se nevrátí, dokud Židé nebudou v Jeruzalémě, aby ho tam přivítali (Mt 23, 39). Ale satan počítá, že nic z toho se nemůže stát, jestliže Židé už nebudou, nebo jestliže ztratí svou náboženskou identitu. To je proč -říká Finto- satan našeptává církvi, aby pronásledovala Židy. To je proč se snaží zničit Boží lid. Ďábel se také pokouší bránit jeho návratu do Svaté země, poněvadž Boží plán se nebude moci uskutečnit, dokud se Židé „nevrátí domů.“

Církev, ve svém historickém nepřátelství k Židům tak byla nástrojem svého nepřítele, prohlašuje Finto.

Hal Lindsay dodává, že poněvadž Pán si vyvolil židovský národ, aby vykoupil svět, Židé se stali prvním terčem ďábla. Prorok Izajáš prohlašuje, že Izrael je světlem národů a zdrojem Boží spásy pro všechny národy (Iz 49, 6). Ale, říká Lindsey, „zlá duchovní síla“ se pokouší zabránit uskutečnění tohoto Božího plánu tím, že provokuje nesmyslná vraždění Židů v každém století, až do dneška. „Zabij Žida a zabiješ Boha a jeho cíl v tomto světě,“ říká Malcolm Hedding, výkonný ředitel ICEJ. To je ten neblahý plán, který dříme v srdcích lidí a vede síly tmy. To, shrnuje Hedding, je kořen antisemitismu.

Nebylo by ale správné, aby jenom křesťané činili pokání za své chyby minulosti. Jestliže Židé mohou mít jako polehčující okolnost pronásledování, kterým trpěli, neznamená to ještě, že nebyli nikdy schopni též ubližovat jiným. Jestliže český národ trpěl nejdřív pod nacismem a pak pod komunismem a jestliže Židé samozřejmě nemohli mít nic společného s prvním z těchto dvou totalitarismů, o tom druhém už to říci nelze. A je třeba dodat, že v Československu se komunisté dostali k moci až po druhé světové válce, po které už mnoho Židů zde nebylo. A krátce po „vítězném únoru“do Československa dolehly následky Stalinova rozhodnutí zastavit jakoukoli podporu Izraeli a odstranit z vedení komunistické strany osobnosti židovského původu.

Česká veřejnost si tak vzpomíná především na Slánského proces a pak na antisemitismus normalizovaného režimu po srpnu 1968. Pamatuje si, jak Brežněv se objímal s Arafatem, zatímco ze všech manifestací organizovaných ve světě proti okupaci po 21. srpnu, ta největší se odehrála v Tel Avivu.

Kvůli tomu ale všichni nezapomínají, kdo byl Karel Marx a tolik z jeho následovníků. Už třeba Maďaři nezapomínají, že jak Béla Kun, tak Matyáš Rákosi, komunističtí diktátoři, kteří vládli Maďarsku po první a druhé světové válce, byli židovského původu. Možná, že i to přispívá k současným úspěchům krajní pravice v této zemi.

Židé by si měli být dobře vědomi, že toto ztotožnění se tak mnoha z nich s Marxovým atheistickým pseudomesianismem způsobilo mnoho utrpení jiným, ale nakonec i jim samým. V době, kdy Rudou armádu vedl Lev Davidovič Bronstein, lépe známý svým pseudonymem Trockij, krvavé pogromy se odehrávaly na ruském území, především na Ukrajině. Jednou prý skupina židovských osobností vyhledala Trockého a prosila ho, aby zakročil na obranu obětí pogromů. Odpověděl jim, že nelze stáhnout vojáky z fronty občanské války kvůli něčemu takovému. „To nám říkáte vy, který jste Žid?“, ptali se ho rozhořčeně jeho židovští návštěvníci. “Já nejsem Žid a Židem být nechci! Židovské zájmy mě nezajímají!“ jim prý neméně rozhořčeně odpověděl Lev Davidovič.

Trockij nechtěl být Židem, ale svému osudu neunikl. Po krátkém období moci a slávy musel znovu odejít do exilu. A nakonec, v roce 1940, byl zavražděn v Mexiku Stalinovým agentem.

Ani osudy výše zmíněných maďarských diktátorů nebyly o mnoho lepší. Béla Kun byl svržen už po několika měsících vlády. Uprchl do Sovětského svazu, kde později nalezl smrt z rukou svých „soudruhů“ v jedné z čistek, organizovaných na Stalinův rozkaz. Rákosi byl šťastnější. V roce 1956 ho Chruščov povolal do Moskvy a řekl mu prý: “Milý Rákosi, my víme že Maďarsko poznalo různé pány. Vládli mu Tataři, Turci, Rakušané. Ale nemělo nikdy židovského krále a my nemáme v úmyslu mu ho vnucovat.“ Dostal vilu na Krymu a důchod, s příkazem zůstat v Sovětském svazu.

Snad by nám nemělo být zakázáno si myslet, že za všemi těmito tragédiemi je určitá logika. Jak židé, tak křesťané možná skutečně mají určitý úkol, určité poslání. A pokud mu jsou nevěrní, tak to pak špatně dopadá.

Nejde ale o to, zabývat se stále minulými neštěstími a otázkou, kdo je nejvíc vinen. Židé a křesťané mají dnes především společné nepřátele. Odpadnutí tak mnoha obyvatel západního světa od všech duchovních a i prostě morálních hodnot, rozpad rodin, zhroucení porodnosti, to vše jsou následky oslabení tradičních náboženských vyznání. A tohoto vnitřního úpadku využívá nepřítel vnější. Ten se nemůže zmocnit západního světa otevřeným útokem. Usiluje o to ovládnout ho postupně, přistěhovalectvím a konverzemi.
Všem těmto výzvám musí židé i křesťané čelit společně.