Kdo dostane v Evropě přednost? Muslim, který odmítá podat ruku ženě, protože chce jednat v duchu božích příkazů, anebo žena, která požaduje respekt k pravidlům občanské a lidské rovnoprávnosti? Otázky vyvolává nedávný případ ze Švédska.
V Älmhultu na jihu Švédska přiznal soud jednomu muslimovi odškodnění ve výši 6tisíc eur, i když si počínal v rozporu se zásadou rovnoprávnosti mužů a žen. O co šlo, informuje týdeník Courrier international. Jistý inženýr, věřící muslim, hledal práci. Úřad práce mu dal nabídku, ale když se dotyčný dostavil ke vstupnímu rozhovoru, odmítl stisknout podanou ruku zástupci zaměstnavatele. Stál před ním totiž žena.
A výsledek? Zaměstnavatel kandidáta odmítl a úřad práce mu přestal vyplácet dávky v nezaměstnanosti. Muslim se začal bránit. Obrátil se na úřad prostředníka pro otázky diskriminace a podal žalobu u soudu. Dá se předpokládat, že ten, kdo odmítne podat ruku černochovi nebo muslimovi, narazí. V konkrétním případě, kdy muslim postupoval podle náboženského nařízení, které mu zakazuje dotýkat se osob opačného pohlaví, sice narazil také, ale dvě veřejné instituce mu nakonec daly za pravdu.
„Prostředník bojuje proti diskriminacím týkající se pohlaví, sexuální identity, vkusu, náboženské příslušnosti, náboženství nebo jiných individuálních přesvědčení, fyzického postižení, sexuální orientace a věku“, si lze přečíst na webové stránce úřadu švédského prostředníka pro otázky diskriminace. Jak je možné, že tentokrát dostala přednost obrana náboženské svobody před obranou rovnoprávnosti pohlaví? Může to mít dvě příčiny. Zaprvé, ve víře se spatřuje rozpoložení, hledání vnitřní jistoty navenek labilního jedince a neuchopitelnost, což vše dohromady vytváří kolem náboženství hráz ohledů a obav nedotknout se nitra věřícího. Zadruhé, ústrky žen a jejich zásadní odlišování od mužů vychází z textů a praktik více náboženství a dají se náboženskou vírou zdůvodnit.
Spojí-li se ohledy k náboženství a respektování rozdílnosti pohlaví jako náboženský předpis, může z toho vzejít představa, že viditelné projevy odmítání rovnoprávnosti ve vztahu k ženám nejsou natolik závažné jako v případě porušování zásad rovnoprávnosti u jiných skupin, kupříkladu odlišných barvou pleti, sexuální orientací, etnickým původem. Staví se zde otázka, zda postoj švédského úřadu obrany proti diskriminaci nevytváří precedens pro podobné instituce v ostatních evropských zemích. Je posláním takových úřadů obrana náboženských praktik bez ohledu na diskriminace, jež vyplývají z principů uznávaných daným náboženstvím? Pokud na sebe narazí rovnoprávnost a náboženská svoboda, měla by dostat přednost vždy rovnoprávnost.
Švédská ohleduplnost k náboženství a svobodě s ním spojené souvisí patrně se vztahem společnosti k víře obecně. Oddělení církve od státu je ve Švédsku zcela novou realitou, neboť k němu došlo teprve v roce 2000. Do té doby se luteránství považovalo za státní náboženství. Požadavek oddělit církve od státu se objevil ve Švédsku podobně jako v dalších evropských zemích na konci 19. století, ale princip nenáboženskosti veřejného života a státu přijímala švédská veřejnost jen pozvolna po celé 20. století. Vzdor oddělení církve od státu musí být švédský král i napříště věřícím luteránem. K tomuto náboženství se dosud hlásí 87% Švédů. Islám je druhým nejsilněji zastoupeným náboženstvím mezi obyvateli země. Muslimů je ve Švédsku 300 tisíc. Jejich přítomnost je novým jevem a pocházejí většinou z Balkánu (Albánci, Bosňáci), Iráku a Turecka.
Muslim z Älmhultu, o němž je řeč, má přirozeně právo nesouhlasit s normami a hodnotami okolní společnosti. Ale pokud v ní žije a chce v ní pracovat, musí být schopen prokázat alespoň minimální schopnost se adaptovat. I když má silnou touhu změnit Švédsko v Saúdskou Arábii, musí přistoupit při nejmenším na základní pravidla většinové společnosti. Jinak těžko získá práci v podniku, kde jeho spolupracovnicemi budou ženy nemuslimky. Anebo musí vzít na vědomí, že dokud jeho boje za přeměnu světa neskončí vítězně, bude mít potíže v nemuslimské zemi najít takové zaměstnání, které by vyhovovalo jeho náboženským představám o společenských normách.
Jeho víře a ideologii byla dána přednost. Nebo by snad bylo lépe říci, že tentokrát rozhodla jistá míra zaslepenosti. Je ovšem možné, že reprezentant úřadu proti diskriminaci postupoval jinak. Usoudil, že se v tomto případě nejde o otázku náboženství, ale o psychickou zábranu. Dotyčný muslim riskuje záchvat neurózy, pokud by podal ruku osobě opačného pohlaví? Lidé trpící neurózami nebo fobiemi potřebují pomoc. Psychické nemoci by neměla veřejná správa ani zlehčovat, ani je zaměňovat za světonázor, kterému přísluší ochrana v rámci individuálních práv.
Bez ohledu na to, jak se tento případ posuzoval, je zřejmě docela normální, že si zaměstnavatel vybral někoho jiného než dotyčného muslima s misogynskými sklony. Takový zaměstnanec by mohl způsobit další potíže. Třeba by odmítl sedět v jedné místnosti s některou z kolegyň, neboť tak je podle výkladu jeho víry několik dní v každém měsíci „nečistá“. Ještě nepříjemnější by bylo, kdyby mu takovou kolegyní byla žena černé pleti. Pak by zaměstnavatel zřejmě nevěděl, kterou diskriminaci má řešit dříve.
Přesto se vládní instituce ve Švédsku rozhodla muslima bránit. Podle jejího mínění se zřejmě sexuální apartheid ve jménu náboženství nedotýká rovnoprávnosti a nepoškozuje neutralitu veřejné prostředí k náboženství. Muslim se pokládá za diskriminovaného, protože nemá právo diskriminovat ženy. Něco takového je dokonale zvrácená logika.
autor je filosof, historik, arabista a publicista, žije v Paříži
http://muller.blog.iDNES.cz