Justice dnes svým konstituentům-státům poskytuje vpravdě medvědí službu. Ačkoli zákonodárci pod tlakem možného a reálného již dávno opustili zhýralý iracionální a disproporční půlstaletý trend udělování práv kdekomu bez toho, aby adresátovi uložili rovněž stejnou míru povinností, soudy v setrvačnosti surfují dál na této zákonodárci vypůsobené cunami – právo vykládají extenzívně tak, že práva jednotlivce mají přednost před jeho povinnostmi, ba právy společnosti a státu jako celku. A to nemůže trvat v krizí oslabených státech věčně, ale pouze do okamžiku, kdy ztratí ekonomickou i existenciální schopnost tato práva garantovat. Paradoxně pak ztratí schopnost i zájem vydržovat si i samu justici, která je dnes fatálně ekonomicky podmíněna. Z blahobytných a právních států se tak stává letadlo, ze kterého budou profitovat jen ti první nejneomalenější mafiánští tlustokožci. Konec teorie.

Příklad z praxe. Evropský soud v Lucemburku zvrátil rozhodnutí britských soudů a právníků ministerstva vnitra, že imigranté-neobčani s dětmi, poté co se octnou bez dostatečných příjmů, nemají nárok na sociální dávky.

Vleklý případ se týká hned dvou imigrovaných žen, které s dětmi přejely za svými manžely do Spojeného království. V obou případech se manželé-živitelé s nimi rozvedli a matky se školou povinnými dětmi zůstaly bez prostředků. Lucemburský soud rozhodl, že v zájmu školní docházky dětí mohou takové matky v zemi zůstat a mají právo na sociální dávky a podporu na bydlení. Britské ministerstvo vnitra je rozhodnutím zklamáno, neboť se obává, že další masy imigrantů budou napříště chtít pod touto záminkou v zemi zůstat a žít na úkor sociálního systému...

zdroj